Pro plnokrevnou italskou královnu musel být příchod do Polska v mnoha ohledech šokem. Také kulinářské. Polské jídlo bylo rozhodně jiné, než na jaké byla zvyklá v rodném Bari.. Říká se, že uvítací hostina a později svatební hostina na ni zapůsobily tak katastrofálně, že trvala – proti přímluvě! – že pro její dvůr mohou vařit pouze italští kuchaři..
Brzy se díky ní polská kuchyně výrazně obohatila, ale v žádném případě ne o kuchyni italskou. Poláci ji znali již dříve. Salát, květák, mrkev, okurky nebo pórek se na královském stole objevily už v dobách . Čemu tedy v této oblasti vděčíme Boně?
Bonova revoluce v kuchyni
Mladé královně spadl kámen ze srdce, když začala poznávat stravovací návyky svých nových poddaných. Jak píše Wika Filipowicz: „Poláci podle Bony neuměli vařit a příliš mnoho jedli a pili., nevychutnávali si chuť jídla a jen si plnili žaludky, aby pak vstali od stolu s pocitem, že jsou spíše přejedení než mírně nasycení“.
Neměla ráda kořeněná masa, ani těžké, visící omáčky, ani koláče, často ze žluklého másla (pro „výraznější“ chuť). Chybělo jí čerstvé ovoce, zelenina, salát s aromatickým olivovým olejem (na Visle se jedl spíše se škvarky) a lehké víno. (pokud se vůbec na wawelském dvoře podávalo, bylo spíše silné nebo kyselé). „Chuť polských jídel byla stejně vzdálená „králíkům ve vlastní šťávě, pečeným holubům a florentským koláčům“ jako Bari Krakovu. A Bona se rozhodl tuto vzdálenost zmenšit“, uzavírá Filipowicz.
Na rozdíl od toho, co se běžně soudí, však byla kulinářská revoluce, kterou v Polsku provedla, poměrně malá. Královna neměla v úmyslu násilím naučit Poláky jíst zeleninu a italské pochoutky. Prostě nechtěla jíst jako oni, a proto reformovala jídelníček podávaný na královnině dvoře (ke změně návyků nedokázala přesvědčit ani svého manžela a syna). Velká část zásob v její spižírně pocházela z dovozu. Panovnice pro potřeby svého dvora dovážela italské sýry (včetně „konfliktního“ parmezánu), citrusové plody, fíky, kaštany, mandle, pistácie, těstoviny a olivy.
Další část článku pod rámečkem
Změnit hlavně… zahradnictví
Královna měla mnohem větší zásluhy o polské… zahradnictví. Po svém příjezdu do Krakova si prohlédla poněkud zanedbané zahrady na Wawelu, kde se pěstovalo ovoce a zelenina pro dvůr, a nařídila jejich rozšíření v renesančním stylu. Wika Filipowicz se zmiňuje:
Přivezla tedy semena z Bari a s nimi odborníky, kteří se ujali aklimatizace rostlin na nové podmínky a školení místních zahradníků. Zároveň nařídila přestavbu zahrad podle renesančních představ. Pro pohodlí zahradníků byly mezi pravidelně rozmístěnými záhony v podobě truhlíků z dubového dřeva vytyčeny cesty dlážděné cihlami.
Kromě dobře známé zeleniny „nové generace“ měli pěstovat také méně známé artyčoky, brokolici, fenykl nebo špenát. a také místní a z jihu dovezené bylinky: bazalku, rozmarýn, majoránku, šalvěj, mátu, meduňku, tymián nebo oregano.
Tím však nezůstala. Podle odkazů v pramenech Bona měla z Neapole do Polska přivézt… pomerančovníky! Ne nutně proto, aby si jejich sladké plody vychutnal jako dezert (v polském podnebí by to bylo dost obtížné). Královna chtěla shromáždit co nejrozsáhlejší sbírku rostlin, včetně všech „botanických novinek“.
Přečtěte si také:
Ne italsky, ale… hlemýždi
Díky Bonovi vzkvétaly královské zahrady (nejen na Wawelu, ale i na dalších panstvích včetně Łobzowa, Nového Města, Korczynine a Niepołomic) – nomen omen. A změny v zahradnictví, které panovník inicioval, začaly brzy přinášet ovoce i mimo hrad.. „V královniných stopách šli velmoži, zejména ti, kteří se oženili s italskými dvořany z jejího fraucimoru. Nejenže modernizovali své plodiny, ale také častěji těžili z jejich produkce. Zaměstnávali Italy nebo kuchaře vzdělané u Bonina dvora, kteří jako kuriozitu či atrakci podávali italské speciality,“ píše Filipowicz.
A tak se postupně začala vyvíjet staropolská kuchyně. Chuť některých jídel se zjemnila, jiná se stala lehčími nebo vegetariánskými. Italští kuchaři Bona zavedli na šlechtické stoly také… šneky. Vařili je však „po polsku“ – na rumovém másle, ačkoli se pochoutkou velmožů stali až koncem 17. století.
Ne všem se však Bonovy kuchyňské revoluce líbily. Mikołaj Rej si na italské pochoutky stěžoval: „Z těchto podivných vynálezů je jenom zlomyslná ztráta, a pak obžerství, a pak různé vředy a různé škodlivé případy“. Jistý šlechtic si měl podle anekdoty zase zkrátit pobyt v Itálii, protože „když ho tam v létě krmí trávou, tak ho v zimě asi budou krmit senem“. Těstovinové pokrmy a syrová zelenina vzbuzovaly v té době mezi Poláky také podezření. Inu, o chutích se prý nediskutuje…
Doporučené video:
Zdroj:
Text vychází z knihy Wikiho Filipowicze (Znak Horyzont 2020).